Životní osudy Jiřího (Georgese) Karse (1880-1945)
Georges Kars, nebo také Jiří Kars či Jiří Karpeles jsou všechna jména jediného umělce, malíře, rytíře řádu čestné legie a snad i největšího kralupského rodáka.
Jiří Karpeles se narodil do rodiny majitele parního mlýna v Kralupech nad Vltavou. Rokem jeho narození se někdy uvádí mylně letopočet 1882, avšak podle matričního zápisu příslušné izraelské obce velvarské spatřil světlo světa dne 2. května roku 1880 v kralupském domě č. 7, který sloužil jako obytný dům mlynáře.
V poslední třetině 19. století docházelo v Kralupech k nevídanému vzestupu průmyslového podnikání. Podnikatelé zde zakládali nové průmyslové závody v návaznosti na nově vybudovanou železniční dráhu, která se stala hybným momentem rozmachu tehdy nepříliš velké obce kralupské. Kralupy v těchto letech procházely bouřlivým rozvojem. V roce 1881 se stávají městysem a v roce 1902 již městem. Mezi nově příchozími podnikateli, kteří chtějí využít potenciálu nových Kralup, byl i Wilhelm Karpeles, který v roce 1875 zakoupil kralupský parní mlýn a začal v Kralupech podnikat. Karpelesovi patřili jako židé ke kralupské izraelské obci. V dnešní Žižkově ulici, kde parní mlýn stál, bydlela a provozovala různé živnosti většina zdejšího židovského obyvatelstva. Karpelesovi však své židovství příliš nezdůrazňovali, a naopak si své židovské jméno nechali počátkem roku 1906 úředně změnit na křesťansky lépe znějící Kars. Jako většina židů v českých zemích se Karpelesovi hlásili k německé menšině, a tak mladý Kars dostával především německou výchovu v německy mluvících školách. Nevyhnul se však ani vlivu českého prostředí, v němž prožíval své mládí a později se vždy hlásil i ke svým českým kořenům. To nakonec dokazoval nejen občasnými návštěvami Čech za svého trvalého působení v Paříži po roce 1908, ale i svým, historickými okolnostmi zmařeným záměrem přesunu svého ateliéru zpět do Prahy po roce 1937. Přehnaný nacionalismus mu byl vždy cizí a sám se považoval spíše za kosmopolitu, který není svázán nacionální rétorikou tehdejší doby.
Karpelesovi měli kromě Jiřího ještě starší dceru Elsu narozenou v roce 1872 a mladšího syna Hanuše narozeného roku 1885. Otec vkládal do svého staršího syna Jiřího velké naděje a předpokládal, že jednou převezme rodinný podnik a bude pokračovat v mlynářském řemesle. Malý Jiřík však už od mládí vykazoval umělecké sklony. Malování a kreslení nejrůznějších věcí se pro něj stalo posedlostí a místo, aby si hrál se svými hračkami, maloval vše, na co přišel. Že by se mohl stát malířem, mu však tehdy na mysl ještě nepřišlo. Kromě výtvarného nadání oplýval i talentem hudebním, což dokazoval výbornou hrou na housle. Zásadním impulzem stát se malířem bylo pro něj až setkání s malířem Karlem Svobodou Suchdolským, u kterého si otec objednal podobiznu jeho starší sestry Elsy. Toto setkání a sledování malíře při práci zanechalo v Karsovi hluboký dojem a zformovalo jeho tužbu stát se malířem. Otec ovšem nechtěl o synovu přání ani slyšet. Byl to praktický podnikatel, pro kterého malířství nebylo řemeslo na uživení. Teprve po naléhání manželky a přímluvě známého mecenáše a rodinného přítele Alexandra Brandejse ze Suchdola, který v mladém Karsovi viděl veliký talent, nakonec ustoupil a chlapci zařídil domácího učitele kreslení. Být malířem Karse učarovalo a jak později poznamenal, „život umělce měl pro mě mnohem víc kouzla nežli ustaraná kariéra obchodníka s moukou, jakou jsem viděl u svého otce“.
V roce 1894 nastoupil mladý Kars do německého gymnázia v Praze, kam pravidelně dojížděl vlakem z domova. Po úspěšném dokončení gymnázia v roce 1898 se nakonec Karsův otec smiřuje s tím, že z Jiřího obchodník s moukou nebude a souhlasí, aby nastoupil svá umělecká studia v Mnichově. Kars se tam v roce 1899 zapisuje ke studiu dějin umění na univerzitě, což je hlavní podmínka jeho otce příliš nevěřícího v synův malířský talent. Mladý Kars se však nedává odradit a pokouší se zároveň i o přijetí do kreslířské a malířské školy mnichovské Akademie. Tam je po předložení svých kreseb nejdříve přijat do kreslířské přípravky profesora Knirra, aby byl v roce 1903 přijat do třídy tehdy již proslulého profesora Franze von Stucka, určené jen vybraným talentům. Na studiích se poprvé setkává s rozmáhajícím se impresionismem a secesí a získává tam i některé vzácné přátele. Potkává se zde mimo jiné se svým celoživotním přítelem Julesem Pascinem (1885-1930), významným malířem později usazeným taktéž v Paříži, s nímž je v kontaktu až do jeho předčasné smrti roku 1930.
Během studia uskuteční mladý Kars několik cest po severní Evropě, a to především do Belgie, Holandska a severního Německa, cest, které mu rozšiřují orientaci v evropském výtvarném umění. Po absolutoriu v Mnichově v roce 1905 poprvé vystavuje svá díla v mnichovském spolku „Secession“ jako žák Stuckův. Symbolistně-dekorativní umění „fin de siècle“ i sám Stuck však byly v té době jeho vnímání již zcela vzdálené a mladý malíř začíná hledat vlastní výtvarnou formu ovlivněnou aktuálnějšími směry.
Potřeba prohloubit si znalosti a získat větší zkušenosti přivádí Karse do Portugalska a Španělska. Pulzující život vzrušujícího horkého jihu Karse silně ovlivnil. Španělsko se pro něj stává vysněnou zemí nejen svými nádhernými uměleckými díly, ale především svým úžasným světlem, pro seveřana tak nezvyklým. Pilně tam studuje španělské mistry, kopíruje jejich malby a vytváří vlastní díla plná světla a barev. Delší dobu (1906-1907) setrvává v Madridu, kde se přátelí s Juanem Grisem (1887-1927).
Zajíždí také do Německa, Hamburku. Zatímco poučení ze Španělska vedlo Karse ke zjednodušení a monumentalizaci kompozice v rámci klasického tématu aktu, byly to především pobyty v Hamburku a v Lisabonu v letech 1906 a 1907, které naprosto změnily malířovy výrazové prostředky. Lze bez nadsázky říci, že právě tato dvě přístavní města, Hamburk a Lisabon, zalité ostrým, přímořským světlem, které uchvátí každého Středoevropana, učinily z Karse moderního malíře.
V roce 1907 se vrací zpět do Čech, kde pobývá střídavě mezi Prahou a Kralupami. Tehdy v české metropoli dochází k prvnímu vystoupení mladých průbojných malířů sdružených pod názvem „Osma“, vystoupení, jež představuje počátek domácí avantgardy, tehdy zacílené hlavně na munchovský expresionismus. Kars se k nim navzdory osobnímu přátelství s některými z nich nepřipojil, ale vystavoval se Spolkem německých výtvarných umělců v Čechách, což mu následně česká výtvarná scéna nikdy nezapomněla. Německé prostředí, v němž vyrostl, studium v Mnichově a především dlouhý pobyt ve Francii mu rozhodně vztahy s českými vrstevníky neulehčily - spíše mu je komplikovaly.
Roku 1908 odchází na doporučení svého přítele, původem bulharského malíře Julese Pascina do Paříže, který se tam z Mnichova odebral již o tři roky dříve. Kars měl to štěstí, že do mekky umění dorazil v pravý čas, kdy nebylo pozdě se připojit ke spontánně vzniklé skupině mladých umělců, kteří přišli z celého světa, známé jako École de Paris, Pařížská škola, k jejímž nejznámějším představitelům patřili Pablo Picasso, Amedeo Modigliani, Marc Chagall, Juan Gris, Jules Pascin, Chaim Soutine a další. Většina těchto umělců byli chudí mladí cizinci přinášející s sebou vlivy svých národních kultur. Tím, že byli zároveň otevřeni všemu novému, vytvořili tam zcela jedinečné tvůrčí ovzduší. Do této atmosféry přichází Kars a je jí zcela pohlcen.
V roce 1908 nastává také v jeho osobním životě výrazná změna, když se v bouřlivém uměleckém prostředí francouzské metropole žení s jihlavskou rodačkou Norbertou Braunovou (později uváděnou jako Nora nebo Berta Kars). Za svědka mu jde zcela zásadní postava tehdejší umělecké avantgardy - básník Guillaume Apollinaire (1880-1918). Mladí manželé se postupně začínají podílet na pestrém životě pařížského Montmartru a vstupují do styku se stále větším okruhem význačných osobností tehdejší doby. Karsovo finanční zázemí mu umožňuje hostit a získávat mnoho přátel z řad francouzských umělců a rozebírat s nimi nové nastupující formy umění.
Stává se členem Podzimního salonu a vystavuje na Salonu nezávislých. Max Jacob mu věnuje báseň, v níž chválí jeho „tichá mistrovská díla“. V Paříži přetrvávalo v Karsově tvorbě nejprve okouzlení jasným světlem a barvami, již kolem 1910 však autor začal pod vlivem Paula Cézanna, André Deraina, Pabla Picassa a Georgese Braqua užívat výraznější kubistickou stylizaci, vždy se však snažil jít vlastní cestou a samostatně rozvíjet svůj styl.
Malířova slibná kariéra je přerušena válečnými roky. Kars jako příslušník nepřátelského státu musí opustit Francii a vrátit se zpět do Čech, kde nastupuje do rakouské armády. Zbytek války prožije na haličské a ukrajinské frontě. Bojů se naštěstí přímo neúčastní, slouží u štábu jako zapisovatel. Z válečného prostředí pro sebe vytěží alespoň sérii kreseb vojáků a místních venkovanů. Tyto náčrtníky jsou dnes uloženy v jeho pozůstalosti, kterou věnovala jeho žena Nora městu Kralupy nad Vltavou a dnes je ve správě Městského muzea Velvary.
Do Paříže se Kars opět vrací na sklonku roku 1918. Svůj byt s atelierem v ulici Coulaincourt č. 89 nachází však vykradený a v dezolátním stavu. Rozpadla se taktéž i tamní umělecká společnost, takže malíř obtížně obnovuje staré známosti. Nová doba ale přináší i nové příležitosti a podněty. Kars opouští expresivní a kubizující styl a pod vlivem civilismu a novoklasicismu nabývá jeho tvorba syntetičtější charakter, blízký proudu Nové věcnosti, a získává i živější barevnost. V civilním životě naváže dlouholeté blízké přátelství s „ďábelskou uměleckou trojicí“, která bydlí v sousedství: Suzanne Valadonovou (1865-1938), jejím o více než dvacet let mladším manželem André Utterem (1886-1948) a jejím synem Mauricem Utrillem (1883-1955).
Suzanne Valadonová byla již na sklonku 19. století známou modelkou a milenkou četných pařížských umělců. Je zajímavostí, že to byla ona, někdejší akrobatka, jež po pádu z hrazdy začala pózovat umělcům, která stála modelem i Vojtěchu Hynaisovi k postavě „Génia slávy“ pro oponu pražského Národního divadla. V době přátelství s Karsem však už byla známá spíše jako uznávaná malířka, která povzbuzovala svého přítele v tvorbě a uznale se o něm zmiňovala v pařížských uměleckých kruzích. Její syn, Karsův vrstevník, Maurice Utrillo byl rozporuplnou postavou tamní bohémy. Na jedné straně geniální malíř, na druhé straně osobnost silně narušená rozvráceným rodinným prostředím a alkoholismem. V rozjitřeném vztahu s matkou se Kars stává jeho důvěrníkem a nejlepším přítelem. Kromě malování je spojuje i záliba v hudbě. Kars byl velkým milovník hudby a dobrým muzikantem. Jeho uvolněná malířská ruka mu dopřávala nesporné virtuozity při hraní na housle; s Utrillem pak často společně muzicírovali. Kars byl také jediným malířem, kterému Utrillo dovolil, aby ho portrétoval.
Ve dvacátých letech Georges Kars, již neodmyslitelně náležející k proslulé „École de Paris“, Pařížské škole, vyrostl v obecně uznávaného umělce, který pravidelně vystavuje na pařížských salónech i v řadě evropských metropolí. Zejména sumárně viděné, smyslné akty, vřaditelné do dobového proudu neoklasicismu, patřily k jeho klíčovým námětům a přispěly k jeho celosvětovému renomé. Podle svých slov měl Kars „horečnou touhu po práci, ale nikoli program“, nechal se vést čistě instinktem a přáním malovat „lidi a věci tak, jak jsou“.
V těchto letech se také každoročně vrací do oblíbeného Španělska za světlem a krajinou. Počátkem 30. let si v malém přístavním městečku Tossa de Mar nedaleko Barcelony, kde se kolem mecenáše a sběratele, advokáta Fernanda Beneta začala shromažďovat vybraná umělecká společnost (patřili k ní např. M. Chagall, T. Fujita, J. Metzinger a další), pořizuje dům v ulici Sant Telm, který se stává na několik let jeho letním útočištěm. Do historie dnes již rušného přímořského letoviska se zapisuje jako spoluzakladatel městského muzea a iniciátor soutěží v rychlém malování. Ani dnes tam jeho odkaz není zapomenut a město i nadále pořádá pod jeho jménem soutěže v malování a muzeum vystavuje několik jeho pláten.
V roce 1936 ho ze Španělska vyhání občanská válka. V té době se také symbolicky uzavírá šťastné období jeho života a umělec se stává „štvancem“ prchajícím před fašismem. Ačkoliv tehdy slaví se svou tvorbou velké úspěchy a v roce 1937 získává Grand Prix v Paříži, na jejímž základě je jmenován Rytířem Čestné legie, není vnitřně ve francouzské metropoli již spokojen a přemýšlí o svém návratu do Čech.
Přes svoji lásku k Paříži a Španělsku Kars totiž na své rodné Čechy nikdy nezapomněl. Každoročně zajížděl do Kralup za svými rodiči a zasílal do Prahy obrazy k výstavám. Během těchto návštěv podnikal různé cesty po republice, při kterých nepřestával malovat. Situace v Evropě ho po polovině 30. let, kdy v Německu jsou jeho díla pro jeho židovský původ vyřazována ze sbírek a galerií a označována za zvrhlé umění, nutí k návratu zpět do Čech, kde doufá v nalezení nové malířské inspirace a v ochranu před nastupujícím fašismem. Předehrou k tomu má být jeho velká retrospektiva v pražském Mánesu. Tato výstava se stala v roce 1937 velkou uměleckou i společenskou událostí, jejíhož zahájení se zúčastnil i sám prezident Edvard Beneš.
V červnu 1938, navzdory varování přátel o nebezpečí fašismu a snad v naivní představě, že mladý Československý stát se dokáže totalitární ideologii ubránit, si Karsovi zařizují byt s ateliérem na pražských Vinohradech, kam stěhují z Paříže veškerý svůj majetek včetně Karsových obrazů a děl francouzských přátel. Teprve mnichovská dohoda malíři otevírá oči a na poslední chvíli prchá se svou ženou zpět do Paříže. Ve svém pražském ateliéru však musí zanechat veškerá díla, která konfiskují Němci a nechávají částečně rozprodat. Po okupaci Paříže prchají Karsovi do Lyonu, kde na krátký čas nacházejí útočiště, než dojde v roce 1942 k obsazení i zbývající části Francie německými vojsky. Zatímco Nora setrvává ve Francii a zapojuje se tam do odbojového hnutí, malíř prchá toho roku ke své sestře Else Werflové do neutrálního Curychu. O jeho švýcarském pobytu není známo mnoho. S podporou sestry a její rodiny se zde protlouká jako příležitostný malíř, který se snaží být rodině aspoň v něčem užitečný.
Po válečném obratu, kdy spojenci konečně postupně osvobozují Evropu od fašistického Německa, opouští Kars na konci ledna 1945 sestru v Curychu a vydává se zpět na cestu do osvobozené Francie. 5. února 1945 však při zastávce v Ženevě spáchá dnes těžko pochopitelnou sebevraždu skokem z okna hotelu Touring Balance. Je pravděpodobné a většina malířových životopisců se na tom shoduje, že umělcovu citlivou duši zničily informace o německém antisemitismu a vyvražďování milionů židovských obyvatel, kdy přišel o mnoho svých nejlepších přátel. Deprese a nervové vyčerpání z těchto zpráv ho nakonec snad dohnaly k sebevraždě.
Karsova praneteř Ruth Werflová, poslední žijící příbuzná, však předala Muzeu Georgese Karse malířovu melancholicky depresivně laděnou báseň o nenaplněné lásce tížící jeho duši, napsanou těsně před odjezdem do Francie. Byla snad příčinou jeho dobrovolného odchodu ze života jiná žena? Odpověď na tuto otázku se již asi nikdy nedozvíme.
Posledním umělcovým přáním bylo spočinout ve své vlasti vedle svých rodičů. Jeho ženě Noře se nakonec po mnoha peripetiích podařilo v roce 1949 nechat jeho ostatky převézt do Čech a uložit je v souladu s jeho přáním do rodinné hrobky na Novém židovském hřbitově v Praze na Vinohradech. Jeho další přání předat jeho díla muzeu Kralupy nad Vltavou k trvalému vystavování se však již Noře Karsové v pohnuté poúnorové době 1948 nepodařilo splnit
Cílem Muzea Georgese Karse je proto naplnit odkaz tohoto úžasného umělce a uctít jeho památku vystavením alespoň části jeho děl přímo v jeho rodišti v Kralupech nad Vltavou, tak, jak o tom tento světoznámý představitel „L’École de Paris“ vždycky snil.
Muzeum děkuje za pomoc při redigování textu paní Ree Michalové a paní Anně Pravdové
Zdroje:
Jiří Siblík – Georges Kars
Anna Pravdová – Ecole de Paris a čeští umělci v meziválečné Paříži
Články Otakara Špecingera pro Kralupský zpravodaj
Veškeré publikování textů a fotografií lze pouze se souhlasem muzea!